Rano vstavame kolem seste hodiny, balime a po snidani se loucime s majitelem. Transportem na pevninu se vezeme se parem Holandanu. Nabizeji nam svezeni bliz k Davidu - maji na pevnine zaparkovane pujcene auto. Nakonec nas vysazuji az u benzinky na panamericane cca 15 km pred Davidem. Cestou si vymenujeme tipy co a kde navstivit. Dost nas nahlodavaji fotkama ostrovu San Blas s totalne Polynesskou atmosferou. Taky nam berou vitr z plachet hlaskou, ze do zboquete nakonec nejedou, protoze se tam posledni tri dny snazili neuspesne ziskat ubytovani. Jsou Velikonoce a vsichni jedou slavit svatky. U benzinky cekame na autobus u silnice, kdyz v tom u nas zastavi projizdejici Panamec v obri Toyote Hilux. Vola na nas "David?". Nastupujeme k nemu a nechavame se vysadit az na letisti, asi 5 km za mestem. Tam pujcujeme pekelnou Toyotu Yaris a jdeme vyzvednout kluky na autobusak.
Po mensi uprave podlahy kufru tam taktak rveme 4 batohy (!) a davame pivo na uvitanou v hospode naproti autobusaku. Tam jsme opet vip a hloucek nalitejch zenskejch si nas porad foti. Nakonec nam nabizi svou ukrutne osklivou Kolumbijskou dceru, coz zdvorile odmitame a radsi zdrhame.
Vyrazime do Boquete a doufame, ze tam sezenem nejaky prespani. Je to nejvetsi dovolenkova destinace v Paname a diky nedavnemu zarazeni do top 10 mist pro straveni duchodu i dost obydlena americkymi duchodci. Mestecko lezi na upati nejvyssi Panamske hory Volcan Baru (3475m), jedina mistni sopka, neaktivni cca 400 let. Kolem se zveda pohori do vysky kolem 2000m opet porostle hustymi destnymi lesy. V anglictine pro ne maji trefny vyraz cloud forests. To proto, ze se stale stridave nori do oblaku vodni pary. Podnebi je Alpskeho razeni, prijemne chladne a o dost sussi, nez v tropech na pobrezi.
V centru hledat nic ani nezkousime, lidi je tu hodne. Jedeme za mesto a drzime se smerovek na ubytovani. Stoupame cimdal vys a kdyz uz se zda, ze jsme to ztratili, objevuje se odbocka na sotolinovou cestu do brutalniho kopce. Kameny probihaji pod autem semtam s vetsima ranama, nez by se mi libilo. Nastesti moje skills v terenni jizde jsou dost na urovni. Po dalsich cca 2 km se ale dostavame do krpalu, kde palime spojku. Kluci vystupujou a s mensim nakladem a vetrem v zadech se skrabu na par stovek metru vzdalenou boudu. Misto by tam na jednu noc meli, ale jsou to v podstate luxusni apartmany vysoko na svahu pro bohatsi klientelu. Fotime okoli a otacime to zpatky do mesta. Sestup je sranda, protoze mikro motorem se moc brzdit neda a brzdy hori po 100 metrech, takze se sunem dost pomalu a kazdou chvili chladime.
Cestou stavime asi 2km nad mestem u cedule Fire Side Inn a je to asi to nejlepsi, na co jsme tu mohli narazit. Maji tu jednu volnou chatu pro 4 a mistni sef George je proste bourak. Jeho jidla jsou neuveritelny, pripadame si zcela vazne jako v michelinsky restauraci. Az na to, ze sedime v plechovy boude a jidla stoji do 10$.
Nevyhoda navstevy Boquete v obdobi Velikonoc je PROHIBICE, vyhlasena starostou aby mesto behem oslav nelehlo popelem. George je ale chapavy a jelikoz jsme opet od zacatku vip, uklizi nas z terasy do mistnosti za kuchyni, kde ma dalsich par stolu, diskokouli u stropu a slusnou aparaturu pro celou kapelu. Poustime se do jejich zasob piva a zaroven prvni vecer oslavujeme setkani lahvi strohu s ananasovym dzusem. Po veceri se George ujima hudebnich nastroju s jeho motorkarskym cisnikem v satku a veste Harley Davidson a servirkou tak zpomalenou, ze musela vyhulit polovinu zasoby travy, putujici pres Panamu na sever. Hrajou hrozne, ale vsem uz je to jedno... Prohibicni party se povedla.
Prvni vstavani v Boquete dost boli. Vydavame se ale natrenovat na nadchazejici vystup na Volcan Baru a mirime do narodniho parku ke stezce horami kolem upati vulkanu smerem k mestu Cerro Punta. Z Boquete je to cca 20km stoupani po silnici smerem na sever od mesta. Tam zacina hranice narodniho parku, kde zaplatite dedovi s knirem 5$ za vstup pro gringos a muzete vyrazit po svych. Cesta zacina mirne a klesa do udoli k rece plne pstruhu. Od reky dal po asi 2 km konci prujezdna sotolinova cesta a dal pokracuje jen pesinka dzungli. Dzungli hodne vysokou, hustou a nepopsatelne vlhkou. Po dalsich 2 km se cesta zveda do pomerne hodne prikrych stoupani, kde misty lezu po 4 a rozdychavam to kazdych 50m. Oblaka vodni pary olizuji krajinu pred nami a spousti dolu huste mrholeni. Obrovske az 80m vysoke stromy kolem jsou huste porostle barevnymi mechy a lisejniky. Chybi tu cikady, na ktere uz je tu moc velka zima, a tak zvukovou kulisu dotvari jen zpivajici ptaci a obcasny krik opic z dalky. Beha tu spousta cernych veverek a je tu i par hadu. Po strmem splhani cesta pokracuje relativne po vrstevnici a otevira neskutecne vyhledy na krajinu okolo. Po vice nez 8 km stezka konci na louce u protejsi hranice parku a dal pokracuje jen cesta do Cerro Punta. My se vracime stejnou trasou po kratsim odpocinku, protoze hodina pokrocila a my se tesne pred soumrakem vracime uz tak dost tmavou dzungli zpatky k autu. Jsme promoceny na kost a uz je nam i dost zima.
Kdyz strazci na dotaz ukazujeme na mape kam jsme dosli, je u vytrzeni jaci jsme machos a vsechny nas placa po rameni s uznalym vyrazem ve tvari.
Vecer si davame opet gastronomicke okenko u George a jdeme spat dost brzo. Zitra chceme vyrazit na volcan po pate ranni, abysme stihli vrchol jeste dopoledne a meli vyhled. Vystup ma trvat prumerne kolem sesti hodin.
