Zevleni na San Blas mame za dva dny dost. Proto se rano kolem sedme hodiny balime a loucime s nacelnikem. Mozna je to jen muj pocit, ale jeho naklonnost a vrela nalada mirne opadla ve chvili, kdy zjistil ze uz z nas nevyzdime vic a ze chceme jet zase dal. Jeho syn jako pres kopirak, ktereho jsme skromne prejmenovali na half-kun, nas odvazi na pevninu. V pristavu nas meni za dalsi blede tvare a ponechavaji vlastnimu osudu s ridicem offroadu, ktereho uz nastesti zname z cesty sem. Starosti, jak se dostaneme zpet do Panama city tedy odpadaji a opoustime uzemi Kuna Yala..
Po trochu nejistem vahani hlasime ridici cilovou stanici terminal Albrook a listujeme cestou chytrou knizkou. Vybirame, kde ze to vlastne stravime zbyvajici dva dny na venkove a volba pada na El Valle, coz je dalsi z horskych vesnic, obklopenych horami, kvetoucimi orchidejemi a vilami americkych duchodcu. To ve zkratce v panamskem nareci znamena, ze se nebrodite odpadkama po kolena a kolem vas nejsou vykaceny lesy a spalene louky. Rikam si, ze mi bude trochu chybet lovit krysy, nebo treba bezprostrednost prostych obyvatel tehle z casti zdevastovane a presto nesmirne krasne zeme. Zmena je zivot - po kratke zastavce u bankomatu na terminalu bereme u kasy listky na bus, ktery nam odjizdi za 20 minut. At se cela ceska verejna doprava jde zahrabat. V tomhle zdanlive chaotickem svete jsme nikdy nikde necekali dyl nez pul hodiny. A to mam na mysli dalkove autobusy 100+ km...
Zabirame posledni 3 mista v mikro-party-buse a po necelych 3 hodinach uz se zda, ze bychom meli byt v cili. Problem je, ze zastavky tu spis neexistujou, hlaseni aktualni polohy zavisi na nalade buskoka (=autobusovy poskok - naklada a vyklada zavazadla a vybira jizdne, aby mel ridic klidek). Zdejsi buskok zda se byt odnekud z evropy, nebot se tvari jak prdel a moc nemluvi. Na dotaz "El Valle" ale rozumi a dava nam znameni, ze mame opustit barku. Ve meste by melo byt nejlevnejsi bydleni v hostelu Casa del Juan. Vydavame se tedy po silnici hledat onu tajemnou Casu. Po ani ne 3 minutach stavi projizdejici totalne rozbita Toyota a v ni postarsi frajer s knirem a velkym sombrerem. Krici na nas cosi svahilsky a proklada to slovy "Casa del Juan". To opacime souhlasem a pokracujem dal. Za chvili nas auto dohani z druheho smeru a zda se, ze nas chce nekam svest. Nasedame a ukazuje se, ze tajemny ridic v sombreru je sam Juan - Juan de la Casa de Juan . Bang. Bienvenidos. Nevim, proc mame vzdycky takovouhle kliku..
Mi casa es su casa. Presne v tomto duchu se povznasi atmosfera naseho ubytovani. Juan je fajn chlapik, ale cela jeho casa vcetne veskereho vybaveni je ve stavu bud nefunkcnim, nebo temer nefunkcnim. Na velkem zastresenem nadvori se nachazi kuchyne, obyvak a zabavni mistnost v jednom. Obyvana je prevazne slepicemi, husami, po setmeni tunami brouku a taky Kenem. Ken je americkej duchodce s plnovousem a kovbojskym kloboukem, kterej tu travi aktualne neco kolem roku zivota. Jeho narocny den zahrnuje predevsim sezeni na jeho kralovskem kresle, koureni tvrdejch Malrborek a koukani na televizi. Zvednuti prichazi v uvahu jedine, kdyz si jde pro dalsi sixpack piva do lednice. Na druhou stranu si tu muzete delat, co chcete. Doslova. Bereme 4 luzkac za 40$ a jdeme prozkoumat okoli.
Mesto samotne moc zivotem nehyri, ackoliv je patek. Nadchazejici prezidentske volby berou smrtelne vazne naprosto vsichni obyvatele Panamy. Vsak taky po dobu voleb vyhlasila vlada celostatni prohibici. Jiz druhou po dobu nasi pritomnosti - prvni byla u prilezitosti velikonoc. Jiz nas na to dopredu upozornoval sam Juan, ktery se zda byt v otazkach konzumace alkoholu vice nez znaly. Vecer si tedy davame presso z panamske kavy v mistni fancy cokolado-kavarne a zaroven si davame nejdrazsi veceri cele vypravy v mistni italske restauraci, kterou vede skutecny ital. Uplnou nahodou se tu znenadani objevi Jonathan - se kterym jsme podnikli slusnou party uz v Davidu pred 2 tydny. Vecer tedy travime ve spolecnosti u Juana na nadvori pri konzumaci fermentovanych rostlinnych napoju z mistniho supermarketu, kde maji naprosto vsechno.
Potrhany kulecnik se zda byt dobrym spestrenim vecera. Odhrnujeme slepici lejna a tuny velkych brouku ze zeleneho platna a zahajujem hru. Po chvili nas spatruje Juanuv 30 lety syn, ktereho promptne jmenujeme titulem "ctvrtpes". Umi totiz rikat akorat "what the fuck", "silence" a "fuck you". Nic vic nam za celou dobu pobytu nesdelil. A tak jsme ho prijali mezi sebe, jako sobe rovneho, jelikoz si to podle nas zaslouzil. Kdo vyhral kulecnikovy match uz si nepamatuju, nicmene mi utkvelo v hlave, ze ctvrtpes vychytrale vyuzival velkych brouku, ktere zapichaval do platna k oznaceni mista odrazu.
