pátek 29. května 2015

Okoli El Nida, Palawan

Teprve za rozbresku se rozhlizime, kam ze jsme to vcera za tmy dorazili. El Nido lezi v zalivu, obklopenem pekne vysokymi vapencovymi utvary, porostlymi zeleni. Kyc strida kyc, voda je bud azurove modra a nebo totalne pruzracna. V zalivu kolem El Nida se houpou desitky chatrnych drevenych lodek. Uzky dlouhy clun s bocnimi plovaky proti prevraceni, tot filipinske tradicni plavidlo Bangkan. El Nido je stale jen jakasi vetsi vesnice, pomerne spinava, plna krys a stale misici bambusove chatrce s betonovymi hotely a uz i nekolika plazovymi resorty. V okoli je videt spousta rozestavenych domu a bary na plazi se diky nonstop eletrine pekne rozjizdeji i v casnych rannich hodinach. Davam tomu pet let, nez to tu developing a masy lidi znici podobne jako spoustu ostrovu v Thajsku...



Zaliv v El Nidu


Sedame na motorku a vyrazime smerem na sever. Dle mnozstvi reklamnich letaku na vylety k asi 20km vzdalene Nacpan beach usuzuju, ze to tam bude vypadat jako v lete na machaci, ale nakonec je opak pravdou. Zpevnena silnice je stale ve vystavbe a konci zhruba 13km nad El Nidem. Dal vede jen sotolina, ktera je zabavna zvlast po mensi monzunove prehance. Vetsina motorek z pujcovny samozrejme drapaky nema, takze pokud vase moto skills nejsou zrovna natrenovane, doporucuju nechat se svezt tricyklem. Nacpan beach je velika a v podstate se tu da jen koupat a valet se. Jak se pozdeji dozvidame, vlivem celkem silnych proudu se tu kazdorocne utopi nekolik hlavne cinskych turistu, ktery proste neumi plavat. Na plazi se povaluje par lidi a jsou tu 2 male bambusove bary. Bilej pisek, palmy sklanejici se nad azurovou vodou a v dalce spicate skaly, trcici z more. Ani nelezu do vody a jen to pozoruju ze stinu baru.  Nedelam si iluze, ze az dostavi zpevnenou cestu az sem a rozsiri letiste v El Nidu na mezinarodni, zacne se stavet i tady.


Nacpan Beach

Dalsi zastavka jsou vodopady. Ty nejvetsi - Nangan Kalit sice nachazime, resp. odbocku k ceste dzungli, ale dostavame informaci ze tam aktualne neni zadna voda - je sucho. Jedem tedy ke druhemu nejvetsimu ze dvou na ostrove - Bulalacao. Ty jsou take pekny kus cesty sotolinou smerem na vychodni stranu ostrova. Nejakou nahodou si u odbocky z cesty k vodopadu postavil nekdo bambusovou chatrc a vybira poplatek za parkovani motorek :)  Vyrazime tedy asi na puhodinovou cestu dzungli podel reky. Je sucho a cesta je dobre proslapnuta - da se v pohode zvladnout v trekovych sandalech. Cestou potkavame hloucek korejcu, ktery jsou z nas asi tak vypleskli ze jeden z nich to posila k zemi na kluzkych kamenech. Pro ostatni je to nejspis nejzabavnejsi vec, co kdy videli, protoze se primo rozbreci smichy a breci na miste celou dobu nez je ztratime z dohledu. Uz chapu proc se jim tak libi ty japonsky souteze, kde hlavni atrakci je padani soutezicich do vody nebo blata pri zdolavani nesmyslnejch prekazek...
Po 20 minutach dorazime k vodopadu, kde si uplnou nahodou postavila bambusovou chatrc nejaka rodinka, ktera si tam okopava ananasy a zaroven vybira dalsi poplatek za vstup k vodopadu. Je tu prazdno, takze se chladime v jezirku pod poslednim stupnem. Bulalacao ma asi 4 patra, z nichz nejvyssi je prave to posledni, Abyste je videli vsechny, chce to trochu splhat po kamenech a trochu se brodit, ale rozhodne to stoji za to.

 Druhy den mirime jizne od El Nida, prozkoumat rybarske vesnice a podivat se do nejaky jeskyne, ktera by tu dle mapy mela byt. Pozornost na rizeni se udrzuje tezko - scenerie kolem silnice jsou stale se opakujici - ryzova pole, pasouci se buvoli, v pozadi pahorky zelenych kopcu v mlznem oparu. Taky vyhledy na modre laguny  a mini ostruvky souostrovi Bacuit stoji za to. 






Cesta smerem na jih je az na par opravovanych useku zpevnena v kuse, takze se jede dobre. Mijime male vesnice, vetsinou chude chatrce z bambusu a palmovych listu, bez privodu elektriny. Vetsina deti se tu bavi hranim basketbalu, coz sem zavedli americani. Je to tu tak popularni, ze v kazde vetsi vesnici nejmene jedno je. A kde neni, maji pridelany kos na strome a hrajou v pisku kolem. Odbocujeme z hlavni silnice smerem na poloostrov a Cadugnon Cave. Po asi 10km sotolinou dojizdime do rybarske vesnice, kde cesta konci. U vjezdu do vesnice platime mytne 25 pesos za motorku, coz nedava smysl kdyz dal nic nevede, ale dostavame i listecek a tak nepatrame. Ptame se u mola hloucku lidi, ktery nas velkolepy prijezd vytrhl z kazdodenni rutiny, kudy tudy k jeskyni kdyz tu konci cesta. Pry jen lodi a je to nadlouho. Tak to vzdavame, chvili debatujeme s mistnima co a jak a pozorujeme deni okolo. Deti se placaji v melkych vodach kolem a bavi se lovenim malych rybek. O kus dal opravuji lodku a pletou rybarske site. Na pomery podobne rozvinutych  zemi jsou tu vesnice pomerne ciste, tj. nelezi na metru odpadku. Ale to muze byt dost dobre taky tim, ze to tu kazde 2 roky splachne tajfun do more.






Jeste pred odjezdem se trochu pozastavujeme nad novotou smrdicim kostelem, ktery jakoby do tehle zapomenute a jednoduche vesnice spadnul z marsu. Blizi se ale osklive mraky a tak radsi vyrazime, at stihneme projet prasnou cast cesty jeste nez se rozbahni.. Prset zacina uz po prvnich 500 metrech, takze si to davame hezky v bahnicku. Kyble ale zacnou padat nastesti presne ve chvili, kdy se promoceny ukryvame na autobusove zastavce u silnice. K velkemu pobaveni filipinos, cekajicich tu na Jeppney bus. Kdyz dest trochu ustane, pokracujeme dal na jih do trochu vetsi vesnice, kde davame akorat malou pauzu u mola a promlouvam s Filipincem, co tam susi maly rybky na slunci. Vysvetluje  slozitou susici proceduru a vyzvida co tam delame a odkud jsme. To ho ale prislo malinko draho, nebot zatimco je otocen ke mne, okolo se poflakujici pes ukoristuje par skoro susenych ryb pro vyhradne vlastni potrebu.

 Do El Nida se vracime se soumrakem a vecer zakoncujeme v uz oblibene beer garden na plazi, kde mame jako vzdy po par dnech jiz svuj vip stul.